A když pak přijde konec cesty....

8. února 2017 v 12:06 | VioletTiger |  Deník Fialového tygra

Narozením začíná naše cesta v tomto životě, v tomto těle, v tomto prostředí, tady… děti jsou čisté nepopsané listy, malé právě rozkvetlé neposkvrněné lotosové květy, ale bez zkušeností, neovlivněné vnějším světem… a jak rosteme jdeme cestou života, získáváme zkušenosti a formujeme se…
----------------------------------------------------------------------------------------------------




Po čase, jak roky plynou je najednou na nás, jak s naším životem naložíme, už máme dost rozumu na to, abychom se sami rozhodli, kam bude naše cesta směřovat, kam nás povede a jaký bude náš cíl. Neměl by to být cíl našich rodičů, ale náš, i když ovšem někdy se tyhle věci plně snoubí, hlavně mi jde o to, že bychom se měli rozhodovat z vlastní vůle… pro to co opravdu chceme…

Někdy je takové rozhodování složité, když třeba rodina pojímá o tom všem svou představu, ale my na tohle máme právo a přestože se někdy musíme o tuto svobodu prát, není nám odepřena… stačí se "do toho víc opřít"…

A když už tohle dokážeme, měli bychom si stanovit priority, skutečně je jen na nás jak budeme žít, nechci se pouštět do nějakých velkých filozofických úvah, jen bych rád řekl, že naše přístup k okolí, světu, je naší volbou a měli bychom jednat skrze své přesvědčení o tom co je a není správné.

Určitě je namístě se zamyslet "Opravdu to takhle chci", pokud ne tak se na nic nevymlouvat a změnit to, protože jednoho dne tahle cesta skončí a pak bychom mohli byť třeba někdo jen maličko litovat, že jsme měli dělat něco nějak jinak.

Myslím si teď zejména na chování k druhým, každý z nás tu jen prochází a má vždycky nějaký vliv na ty, které na této cestě potká. Jaký vliv, to si můžeme více či méně zvolit nebo se minimálně, když už nic jiného se o ten požadovaný vliv aspoň snažit.

Sice trošku narážím na karmu, taky na zmíněné rozjímaní na smrtelné posteli, na převtělování, ale to už je všechno na vás, který směr je vám bližší, tak jako tak, naše vlastní chování a přístup k okolí ovlivňuje i nás. A já věřím, že se jako bumerang k nám vrací a že to co zasejete také sklidíte.

Mluvím tady teď o volbě cesty plné zášti, nenávisti, vychloubání se, egoismu, povyšování se, lhostejnosti… nebo cesty lásky, soucitu, pomáhání druhým, dělání dne ostatním lepším… až na psychicky nemocné jedince, či jak bych to napsal, snad mi rozumíte jak to myslím, se můžete rozhodnout jak se budete k druhým chovat, někteří to kvůli "nemoci" nedokáží…

Vím, že se asi pouštím do "ohraných klišé", ale věřte mi prosím, že toto nejsou jen fráze a já volil, tu druhou cestu, a věřte mi, že není snadná, má ale cenu, protože nenávist, zloba a zlé chování stejně nejvíce škodí původcům, které na ní stejně dojedou nejhůř.

Chápu, že v dnešní době, kdy se často dobrý úmysl a vlídnost setká s křivdou, za kterou ani po vysvětlení se člověk nedočká omluvy a uznání chyby, je velice obtížné zůstat laskavý, vstřícný, bez negativních emocí a soucitný, ale stejně si myslím, že právě proto by se o to měl každý snažit, jelikož jenom takhle jde náš svět zlepšit. Tím, že budeme taky zlí ničemu nepomůžeme. Chceme-li se mít lépe být spokojenější, změnit svět k lepšímu, musíme začít u sebe.

Zlo plodí stejně jen zlo, chceme-li, aby se k nám na naší cestě životem chovali hezky, musíme s tím začít mi sami. Těmhle věcem věřím, nejsem charitní dobrovolník z frajeřiny, to není póza, skutečně mě to naplňuje, cítím, že má cenu snažit se druhým něco dát, nějak jim zlepšit den, nějak jim pomoci…

Moje životní situace není zrovna růžová a dalo mi to hodně práce, ale jsem prost nenávisti, dokáži se zlobit jen chvilku a spíše jsem jen hrozně smutný než, že bych cítil hněv, necítím nenávist, odpor… snažím se žít soucitně, neubližovat a spíše víc dělat radost, jsem tu pro druhé. Nemám zájem někomu škodit, pomohu kde můžu, chovám se vstřícně… někdy je dobro po zásluze po trestáno, takhle to bohužel někdy chodí a je těžké pak setrvat, ale nehodlám se vzdát se filozofie, protože se pak cítím lépe, lépe než abych byl "jako oni", ti co si vybrali první možnost, skutečně to má cenu. I kvůli nám, nejen kvůli tomu, že někomu udělat den hezčím je famózní pocit.

Asi tenhle článek píšu, protože jsem tady na blogu.cz zažil chvíle šikany, útlaku, neférového jednání, dokonce jsem byl veřejně terčem nenávisti a křivd, výhrůžek…. Vidím jak se k sobě blogeři vzájemně chovají, jak tu kvetou hejty a drby, zášť, závist… ještě že díkybohu nejsou takoví všichni… já si jen… říkám, co vlastně bude až tihle lidé dorazí na konec své cesty… jsem už takový, je mi líto, že nakonec dopadnou špatně, protože k tomu směřují, jelikož zlé se stejně nakonec obrátí k původci… mám soucit i s nimi… možná mě i mrzí, že nejsem to změnit jejich přístup, kvůli nim samým… jediné co můžu je být laskavý, soucitný a vlídný, protože právě k nim bychom se tak chovat měli.

Nevím, stejně jako každý, kdy přijde a jaký bude ten konec jaké cesty, kolik zbývá času a na co… jen vím, že je správné snažit se být dobrý, prospěšný druhým v pozitivním smyslu, snažit se udělat co nejvíce dobrého, a nerozsévat kolem sebe semínka zloby a plenit psychiku druhých nenávistí a ubližovat druhým… nechci to, chci se k druhým chovat dobře, taková je moje filozofie, tuhle cestu jsem si vybral. Když říkám, že jsem tu pro druhé, nefrajeřím, není to póza… když totiž pomáháte druhým, svým způsobem pomůžete i sobě…

Jednoho dne budu na konci své cesty. Já věřím v reinkarnaci, i v tom, že skrze utrpení lze dojít k osvícení / osvobození. Ale taky věřím, že každá taková cesta života je jedinečná, plná možností volby. Snad jednoho dne budu jejím konci rozjímat a usmívat se. "….Then there's nothing left to say. For it's all just perfect anyway"

Buďme k sobě vlídní, laskaví, empatičtí, hodní, pomáhejme si… ať je nám na té cestě, která jednou skočí, všem lépe a máme alespoň ten svůj nejbližší svět lepší… kdyby takhle přemýšlel každý, byl svět hezčím místem celý. A když pak příjde konec cesty...
----------------------------------------------------------------------------------------------------
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 8. února 2017 v 13:04 | Reagovat

Možná je to dobře, že neznáme konec cesty. Já už dost pamatuju a často si teď říkám, jak by se odvíjel můj život, kdybych tenkrát neposlechla rodiče, nebo kdybych tenkrát někomu na kom mi záleželo řekla, aby mi pro jistotu dal i on telefonní číslo a já mu mohla zavolat např. z tel. budky..

Jo, blog.cz jsem si hodně dlouho idealizovala a blogery taky, pak jsem několikrát radši své stránky zrušila, ale nevydržela jsem bez blogu ani týden a zase zakládala nové a nové....

2 VioletWhales VioletWhales | 8. února 2017 v 14:23 | Reagovat

[1]: Taky myslím, že je to nejspíš dobře...

3 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 8. února 2017 v 16:21 | Reagovat

Každý den přináší nové radosti i starosti, holt se s nimi musíme vypořádat. Rozdávat radost je hezké, málokdo to umí, ještě méně lidí to dělá.

4 VioletWhales VioletWhales | 8. února 2017 v 16:30 | Reagovat

[3]: To máš pravdu.

5 Eliss Eliss | Web | 8. února 2017 v 17:18 | Reagovat

Žijeme jen jednou, tak je třeba si užít, ale zase ne tak abychom se za sebe museli stydět 8-)

6 VioletWhales VioletWhales | 8. února 2017 v 18:33 | Reagovat

[5]: O tomhle myslím, ten článek nebyl.. ale jo, zhruba tak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama